Jak řekl Winston Churchil, kdo nebyl komunistou, nemá srdce, kdo jím zůstal, nemá rozum. Já jsem inklinoval ke komunistické ideologii ve věku, kdy se většina dětí ještě vůbec o politiku nezajímala. Bylo to jednoduché. Jsem ročník 1984, do školy jsem šel poprvé v září 1990, viděl jsem tedy šťastné děti v učebnicích, které nebyly vyměněny a chtěl jsem být také šťastný, jako ony. K tomu se přidal vliv prarodičů z otcovy strany, kteří se s KSČ sice rozešli po srpnu 1968, ale polistopadové pořádky nikdy neakceptovali. A nakonec stěhování od nich z Prahy do Mladé Boleslavi v létě 1992. Komunistický režim pro mne tedy znamenal bezstarostné dětství, polistopadová realita problémy. O to více jsem později vítal úspěchy Miloše Zemana a jím vedené ČSSD v letech 1996-1998. Na přelomu tisíciletí jsem se však se socialisty definitivně rozešel.
Bylo by z mé strany nezodpovědné, učinit tak pouze na základě afér, které se objevily za vlády Miloše Zemana i za pozdějších českých socialistických vlád. Zde by mohlo jít ve velké míře o selhání jedinců a kolektivů a ne idejí socialismu. Stejně tak by bylo nesprávné, učinit tak na základě skutečnosti spolupráce tehdejších (píšu o letech 1999-2002 a ne o době Jiřího Paroubka) sociálních demokratů s komunisty, neboť ta byla čistě pragmatická a ne systémová, jako po odstoupení Vladimíra Špidly.
Původní sociální demokracie ve svých raných dobách bojovala za všeobecné a rovné volební právo, vytvoření pracovní legislativy a vzdělání pro lidi z méně majetných rodin. V době okolo roku 1900 umíralo v chemických továrnách na území dnešní Ostravy několik lidí týdně, aniž by se zaměstnavatelé snažili udělat něco pro bezpečnost práce. Na rozdíl od hornictví, kde pracovní podmínky od nepaměti určovaly báňské zákony. V takových podmínkách měla sociální demokracie své opodstatnění.
Jenže většina těchto požadavků byla splněna těsně před první světovou válkou, zbytek za první republiky. Sociální demokracie potřebovala najít nový smysl své existence. Třídní boj za použití násilí a směřování k socialistické revoluci přenechala komunistům. Sama začala postupovat v duchu, že je třeba zničit vše, co v myslích lidí udržuje vědomí o „starém světě“. Jejím cílem je od meziválečné éry vybudování nového světa a nového člověka ne prostřednictvím násilí, nýbrž převýchovy.
To však českým voličům a v mnoha případech i členům ČSSD uniká. Tato strana se za předsednictví Miloše Zemana od sociálně demokratických stran v západní Evropě, ale také v Maďarsku, dost intenzivně lišila. Miloš Zeman se, podle mého názoru, o cíle, které jsou společné sociálně demokratickým a socialistickým stranám v západním světě, příliš nezajímal. Jeho politika byla téměř čistě ekonomická a z velké části založená na kritice ODS. Situaci měl velmi snadnou.
ODS do svého programu a do textů svého předsedy vložila teze, které byly v zemích západní kontinentální Evropy dávno odvrženy. Zatímco tamní pravicové strany vycházely buď z tezí Konráda Adenauera a Ludwiga Erharda, nebo z různých liberálně-reformních teorií, ODS se do jisté míry vracela ke kapitalismu 19. století. Pro Miloše Zemana a jeho ČSSD bylo velmi snadné takovýto přístup kritizovat. Stačilo nabídnout více solidarity pod heslem „Lidskost proti sobectví“ a voliči se jen hrnuli.
Hned první měsíce vlády ČSSD ukázaly, že vyšší míra solidarity bude z velké části realizována na dluh. Snahy o řešení systémových selhání a korupce se minuly účinkem. Sanace bank pohltila příjmy z privatizace, Zemanova vláda byla jakýmsi (špatným) vzorem pro dnešní vlády USA a EU. Přesto nemá smysl upírat Miloši Zemanovi zásluhy na stabilizaci české ekonomiky, ale také na zvýšení počtu studentů vysokých škol a několika dalších úspěších. Rozhodně nemá smysl jej pouze odsuzovat, i když ze svých slibů splnil pouze některé a často za velmi vysokou cenu pro občany.
Po roce 2000 však ČSSD naplno odkryla svou tvář. Svou roli hrál také vstup do EU a hlubší začlenění do Socialistické internacionály a Evropské socialistické strany. Jedním z nástrojů ČSSD je školský systém. Socialisté se snaží využít školního vzdělávání ke změně myšlení nastupujících generací. Jelikož lidé jsou přirozeně soutěživí, realizace rovnostářských programů nenásilnou cestou je možná pouze otupením lidské soutěživosti. K tomu existuje několik cest.
První je rozšíření drog, v našem prostředí především marihuany, ale také některých léků. Tomu se ČSSD zatím ve velké míře brání, je to dáno hlavně tím, že většina jejích voličů sama dosud nelegální drogy neužívá, neboť jde o věkové kategorie, které s nimi nepřicházely v takové míře do styku. Jakýmsi ideálem je v tomto směru Nizozemsko nebo Švýcarsko, kde je spotřeba jak marihuany, tak léků se sedativními účinky na velmi vysoké úrovni.
Druhou a v ČR již tradiční je využití státem kontrolovaného školství. Právě školy mají vychovávat ne elity na straně jedné a kvalifikované dělníky na straně druhé, nýbrž beztvarou masu lidí, jejichž hlavním zájmem jsou vlastní příjemné prožitky. Zatímco slova jako čest, vítězství nebo povinnost jsou v jimi kontrolovaných školách téměř tabu, o soucitu, solidaritě a rovnosti se mluví každodenně. Absolventi socialistických škol nemají dobré znalosti a vědomosti, nemají vysoké cíle, směrují k průměrnosti a především se však štítí povinností a pouze vyhledávají příjemné prožitky, často na dluh.
Třetí je zvýšení role veřejného sektoru v ekonomice. Většinu populace tvoří důchodci, invalidé, děti, studenti, lidé na rodičovské dovolené, státní zaměstnanci a zaměstnanci firem pracujících výhradně či převážně na veřejných zakázkách. Stát takto kontroluje většinu ekonomiky, aniž by ji přímo plánoval. Nemá zodpovědnost za vytváření nových míst, ani za plánování výroby, obojí zůstává soukromému sektoru, avšak ekonomiku v maximální míře ovlivňuje. Lidé pracující přímo ve veřejném sektoru, nebo ve firmách realizujících výhradně či převážně státní zakázky, mají vyšší životní úroveň, než v soukromém sektoru.
Jedinou, ale zato podstatnou, výjimkou, jsou banky. Ty jsou v zemích se sociálně demokratickými vládami většinou soukromé, ale jejich zaměstnanci mají výhody srovnatelné se státními zaměstnanci, ještě vyšší platy, a samotné bankovní domy jsou příjemci státních dotací. V extremní podobě to vidíme v dnešních USA, vedených socialistickou vládou Baracka Husseina Obamy.
Nevěřím v „nového člověka“. Už samotná tato představa dost silně evokuje nejen komunistickou, ale i nacistickou, diktaturu. I když současná ČSSD o něm moc nemluví, její činnost po roce 2000 k němu jasně směřuje. A co je podstatné, v některých věcech se jí daří získávat podporu některých členů současných vládních stran, o Straně Zelených nemluvě. Pokud sledujeme vývoj na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, vidíme, že Dana Kuchtová, Ondřej Liška a do jisté míry i Josef Dobeš prakticky realizují program sociální demokracie. A zatímco výši daní či důchodů můžeme měnit každý rok, zlo, které do hlav dětí vloží zvrácené vyučování, může zničit celé generace.
Snaha o vytvoření „nového člověka“ pro novou, socialistickou, Evropu, by měla být dostatečným důvodem, proč nevolit ČSSD, ani v komunálních volbách. A to, přestože velkou část jejich argumentů proti vedení města uznávám jako oprávněné. Nechci, aby naše děti byly ve školách podrobovány převýchově, podporované primátorem města, jako tomu je v mnoha městech západní Evropy. Děti mají být vedené ke cti, soutěživosti a zdravému životnímu stylu, a ne k rovnostářství, pasivitě, užívání drog a sexuální nezřízenosti. Výsledky socialistické převýchovy jasně vidíme v západní Evropě. Mladí lidé nepracují, neboť na elitní posty většina z nich nedosáhne a dělnické profese vykonávat odmítají. Namísto toho užívají drogy, střídají sexuální partnery, a účastní se demonstrací proti „kapitalismu“. Vlády se snaží řešit nedostatek lidí pro hůře placené pracovní pozici imigrací. Děti imigrantů, opět zpracované socialistickou převýchovou, však znovu nepracují.
Zpracoval: Václav David
Zaslal kdumb 
